Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vlajka, kterou na jedné z fotografií v bookletu svého třetího alba mávají tuniští MYRATH bude po letošku vlát hodně vysoko. Skupina, jejíž předchozí nahrávky už dokázaly vzbudit patřičný ohlas i mimo hranice této severoafrické země, se letos konečně rozhodla udělat věci čistě po svém. Přestože to ani tak nebude stačit na úplné sejmutí nálepky s nápisem „pro fanoušky SYMPHONY X“, je tentokráte mnohem méně důvodů ke srovnávání s renomovanými vzory.
V poslední době registrujeme zvyšující se počet skutečně schopných metalových uskupení koketujících s arabskou hudbou, ale málo naplat a při vší úctě například k takovým ARKAN, jako nejlepší materiál se pro fúzní reakci s orientálními atomy jeví melodičtější kovové formy. MYRATH byli díky svému prvnímu albu „Hope“ zaškatulkováni jako progresivisté, což je ale trochu zavádějící. Já osobně budu v tomto směru poněkud skromnější a vystačím si pouze s konstatováním, že mám co dělat s kompozičně i produkčně výborně zvládnutou současnou metalovou nahrávkou.
Silně melodicky orientovanou nahrávkou, nutno dodat. Je skvělé, že se MYRATH na novince definitivně vykašlali na trochu urputně znějící prog metal, jehož dozvuky byly slyšitelné i na minulém albu „Desert Call“ z minulého roku a plně se soustředili na hlas svého srdce (jak mi v rozhovoru prozradil zpěvák Zaher Zorgati). I navzdory jisté patetičnosti tohoto tvrzení nelze jinak, než mu dát zapravdu. Pokud je něčí ambicí organické propojení národní hudby se zvukem ostrých kytar, tak bez ohledu na zemi původu se to bez patřičného entusiasmu prostě neobejde.
Toho mají, zda se, tihle Tunisané na rozdávání. Desetiskladbové album dokázali napěchovat hitovkami až po okraj. Dá se říct, že prakticky co skladba, to trefa do černého. Ano, můžeme namítnout, že některé refrény už balancují na hranici sladkobolných popěvků („Wide Shut“), ale jednotlivé písně jako celky dokážou veškeré tyto tendence spolehlivě vyvážit. K tomu mají dostatek prostředků v podobě výborné kytarové práce, kterou zdobí přesný cit pro vyvážené balancování mezi zemitým riffováním a líbivými sóly.
Nahrávka tak jako celek i přes značné množství skutečně emotivních momentů se ani na dohled nepřiblíží k hranici přeslazeného kýče. Klávesy, ač rozhodně nedílnou součástí hudby MYRATH, se taktéž ve svých rejstřících drží příjemně „vzadu“ a nesnaží se i přes bohatě nazdobené aranžmá nahrávky zbytečně přebírat otěže. Ty ve svých rukách pevně drží talentovaný pěvec Zaher Zorgati, jehož hlas velmi dobře splňuje nároky kladené jak na melodický metalový zpěv, tak na, řekněme, že arabské folklórní písně a dokazuje, že to jde i bez uši tahajících falzetů. Anglické texty, do kterých je ve vhodných okamžicích „přimíchána“ arabština jsou pak jen logickým uplatněním těchto jeho dispozicí.
Chvályhodná snaha angažovat tuniské violisty není rozhodně jen vějičkou na případné posluchače hledající u podobných nahrávek načančanou pompu. Jednotlivé smyčcové motivy se podařilo do hudby implementovat natolik bezbolestně, že mnohdy se o jejich soužití s elektrickými kytarami dá hovořit jako o ideálním. Jen těžko hledat nějaké konkrétní příklady, ale „Merciless Times“ nebyla jako reprezentativní vzorek vybrána pro natočení klipu náhodně. Skvělý refrén, nepostrádající tu pravou arabskou vášeň a stejně tak všudypřítomné smyčce jsou jasnou ukázkou talentu této kapely.
Vypadá to tak, že ten se bude ještě rozvíjet do krásy. Ambicí a nápadů na to mají MYRATH očividně dost. „Tales Of The Sands“ tak rozhodně není lacinou cetkou z arabského bazaru, kterou si vždy nakonec koupí nějaký turista bažící po dárku z exotické dovolené. Kdepak, tohle je prvotřídní řemeslná práce, pro kterou se vyplatí absolvovat menší odbočku z hlavní nákupní třídy do míst, kde své výrobky připravují staří mistři.
1. Under Siege
2. Braving The Seas
3. Merciless Times
4. Tales Of The Sands
5. Sour Sigh
6. Dawn Within
7. Wide Shut
8. Requiem For A Goodbye
9. Beynd The Stars
10. Time To Grow
Tunis levně, rychle a mimo sezónu? Proč neletět s MYRATH? Pravda, pro někoho může být jejich power metalem poháněný speciál tak trochu z módy, ale i když kousavé laufy působí poněkud obnošeně a povědomě, to, co tuhle bandu dělá natolik voňavou a exotickou krmí jsou aranže - od lokálních nástrojů, přes orientální pompu až po výtečné vokální linky, které se kroutí jako hřebíčkový kouř z vodní dýmky. Obecně platí: čím dále se "Tales Of The Sands" drží od "eurokovu", tím lépe pro ně. Nejlépe album prosperuje tam, kde popustí uzdu fantazie a na ukřičeném bazaru vyhandluje metalovou sveřepost za vonné esence orientálních nálad a opojné látky, jež přenášejí mysl někam do říše věčného písku. Dlužno podotknout, že se to album nedaří po celou stopáž a v některých momentech celkem zbytečně sklouzává k tuctové metle, kterou nad povrchem pouště drží především produkce a příjemný Zaherův vokál. Kdyby došlo na paralely, napadlo by mě něco mezi pozapomenutými Turky MEZARKABUL a ranými khanovskými počiny KAMELOT. Což je kombinace, která mi prostě chutná.
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.